Maladur – Prokletí (povídka)

| 6.9.2019 │ Nezařazené

Prokletí

Její dech se začínal zrychlovat. I když byla přikrčená za hustým keřem, lehký vánek nesl jasnou zprávu o její přítomnosti rovnou pod nos bestii.

Ayra zamrkala a na chvíli zadržela dech. Zvíře kroužilo kolem, čenichem nasávajíc její pach. Buď zaútočí ona, nebo se na ní vrhne hora svalů a drápů ostrých jako břitvy.

S výdechem se vzpřímila a věnovala medvědovi pohled, který jej ještě více rozzuřil. Stoupl si na zadní a zařval. 

Ayra na nic nečekala a kotoulem se pokusila zasadit ránu rovnou do břicha. Medvěd, jakoby její úmsl čekal, ještě v kotoulu jí tlapou udeřil tak silně, že jen vyjekla a proletěla se dobrých pár stop než tvrdě dopadla na zem.

„Mrcho mazaná!“ klela schoulená v klubíčku. Periférním viděním si hlídala vzdálenost zvířete, ale její zrak byl upřen na podivný útvar ležící vedle ní. Medvěd zaútočil.

Kdybych v ten okamžik nepřiběhl, kdyby mě ta černá bestie nepřivolala svým řevem, asi bych už pokládal květiny na hrob své milé. Dobře mířenou ranou meče jsem medvědovi uťal tlapu, kterou se právě chystal zasadit Ayře smrtící ránu. S vrčením a funěním odpajdal pryč.

„Jsi v pořádku?“ padnul jsem k ní na kolena a chvíli nechápal, jak mohla takhle riskovat. „Měla jsi zbraň, ale vůbec jsi se nebránila…“ Chvíli jen tak koukala do země. Pak se její hlava zvedla a zamrkala na mě zelenýma očima.

„Promiň,“ vydechla, „já… já prostě… já nevím,“ vrhla se mi do náruče a společně jsme se svalili na zem. Na moment jsem jí všechno odpustil a vychutnával si její sladké polibky. „Díky bohům za tebe, můj zachránče,“ usmála se.

„Musíš na sebe víc dávat pozor, Ayro,“ nasadil jsem vážný tón, ale dlouho mi to nevydrželo.

„Ano, mami,“ plácla mě šibalsky po zadku a já věděl, kam tím směřuje.

„Kdypak se naše princezna koupala naposledy, hm?“ ušklíbl jsem se a vrátil jí to.

„Rozhodně to bylo někdy v tomhle roce,“ zvedla trup a obkročmo si na mě sedla, „což se nedá říct o jeho veličenstvu, Smraďochovi Velikém!“ zasmála se. Slastně se při tom smíchu protáhla s rukama nad hlavou a prohnula se v zádech jako kočka. Dala mi tak možnost obdivovat její dokonalé ženské rysy a hlavně… dokončit naše škádlení.

„Tak s tím něco uděláme!“ zakřičel jsem a pevně chytil její boky. „Dámy první,“ a vší silou jí přehodil přes hlavu, rovnou dolů z kopce – jenže Ayra mě už dobře znala, a tak mě šikovným úchopem vzala sebou.

Kutáleli jsme se po trávě a smáli se jako malé děti. Oba dva jsme věděli, kde za okamžik skončíme – po krátkém pádu rovnou v ledovém jezeře!

„Možná jsme mohli počkat, až bude slunce trochu výš,“ drkotala zuby Ayra a snažila se ze sebe rychle dostat všechen oděv.

„Snad ti není zima,“ následoval jsem jí a odhazoval svršky, „nebo tě mám doplavat zahřát?“ Na tohle snad ani nebylo potřeba odpovídat.

Bylo to rychlé ranní milování, ale o to více času jsme mu věnovali v poledne a večer. Ayra po tom vždycky tak krásně vrněla, až jsem jí začal podezřívat, že má nějaké Khajiitské předky.

Druhý den zmizela brzo ráno. Byl jsem zvyklý, že chodí na průzkum, ale dnes se dlouho nevracela. Uhasil jsem doutnající uhlíky v ohništi a spěšně zabalil naše věci. V hlavě se mi honily různé myšlenky, ale sám pro sebe jsem si opakoval, že jen šla napřed a určitě na mě někde za stromem skočí.

Když jem ji nedostihl ani po poledni, moje obavy přerostly v panický strach. Běhal jsem po lese a volal její jméno. Srdce mi bušilo a já si pořád dokola opakoval, že to všechno dobře dopadne. Takhle by mi přeci nezmizela. Ne po tom, co jsme spolu (ač za tak krátkou dobu) prožili.

A pak jsem jí spatřil. Krčela se u širokého dubu, hlavu si chránila rukama, na kterých byla zaschlá krev. Nejprve jsem se k ní rozeběhl, ale pak jsem zpomalil. Její dlaň křečovitě skrývala něco, co zřejmě patřilo mně. Začínal jsem si uvědomovat včerejší noc, kdy naše nahá těla zaléval stříbrem měsíc. Kdy jsem usínal s Ayrou v náručí a pak… víc si nevzpomenu.

„Stalo se to znova,“ vzlykala a natáhla mým směrem ruku sevřenou v pěst. „Nedokážu to,“ řekla tiše a povolila sevření. K zemi spadnul chomáč hnědých chlupů. „Nedokážu to nijak ovládat,“ dodala.

„Ublížil jsem ti?“ popošel jsem nejistým krokem. „Já… je mi to moc líto, ale vůbec nic si nepamatuju. Promiň,“ a pohladil jsem jí po skráni.

„To zranění je od toho, jak jem utíkala keři s trny, ale byla jsem strašně vyděšená. Vyváděl si víc, než kdy před tím a ta proměna,“ podívala se mi do očí, „už jsem v tom zvířeti necítila ani kousek z tebe. Jako když na mě útočil ten medvěd.“

Ten den jsme spolu moc nemluvili. Pomohl jem Ayře vyčistit rány a vše důkladně obvázat, aby se jí do toho nedostala infekce. V tichosti jsme se najedli, čímž jsme spotřebovali naše zásoby. Bylo třeba navštívit nějakou vesnici nebo farmu, ale netroufal jsem si jít mezi lidi po tom, co se stalo v noci.

Mé proměny čím dál více pohlcovaly mou osobnost a nechávaly mi jen základní zvířecí instinkty. Tehdy jsem Hircinovi děkoval a na jeho oltář donesl několik obětí. Díky jeho požehnání jsem přežil a mohl jsem být s Ayrou. Ale zároveň se každý večer bojím, abych se ráno probudil a ona byla stále se mnou a… živá.

„Víš,“ prolomila to ticho jako první, „přemýšlela jsem o nás dvou.“ V ten okamžik by se ve mně krve nedořezal (chtěla mě opustit?).

„Ayro…“

„Počkej,“ skočila mi do řeči. „Přemýšlela jsem, jak moc tě mám ráda a nakolik zvládnu čelit tvému… prokletí.“ Na chvíli se zastavila. „Víš, neříká se mi to lehce a asi tě to zaskočí, ale…“

„Ayro! Počkej, já…“ skákali jsme si jeden druhému do řeči, protože ani jeden z nás nechtěl, aby ten druhý větu dokončil.
„Ale já chci být jako ty!“ Po téhle větě jem na ní jen nevěřícně koukal. „Vím, že to tak chci. Jsem… připravená.“

„Ayro, tohle ne,“ chytl jsem ji za ruku a pevně stiskl. „Nedokázal bych tě… nakazit mým prokletím… dát ti ochutnat mou krev, abys taky byla… jako já.“

„Ale jak mi zajistíš alespoň jednu klidnou noc? Chtěla bych vedle tebe usínat bez obav, že mě probudí tvůj hrozný řev a já budu muset zase utíkat… utíkat před tebou.“

„Budu chodit spát někam pryč. Přivážu se ke stromu. Prostě udělám cokoliv, abych ti nemohl ublížit a zároveň tě nemusel proměnit na to, co jsem teď já.“

Nastal okamžik ticha. Oba dva jsme na sebe střídavě koukali, pak jsme zase uhýbali pohledy. Každý stojící si za tím svým. Nakonec jsem to už nemohl vydržet a popadnul jsem Ayru do náruče. Silně jsem jí k sobě tisknul, až jí vyhrkly slzy.

„Tak dobře,“ řekl jsem rozhodně a utíral jí tvář svým rukávem.

„Uděláš to?“ podívala se na mě tím svým pohledem.

„Najdu způsob, jak se toho zbavit. Naše cesta za pomstou bude muset počkat.“

„Víš vůbec, jestli to jde léčit? Kdo by ti s tím pomohl? Lidé jsou nedůvěřiví, buď by tě zavřeli někam do klece a zkoumali tě, nebo by tě rovnou na místě zabili.“

„A kdo říkal,“ zvednul jsem jí bradu ukazováčkem, „že budu hledat u lidí? Mám pár známých, kteří by mohli něco vědět.“

„Fajn,“ řekla rezignovaně Ayra a zapřela se do mého hrudníku, „ale ode dneška budeš spát na vodítku, jasný?“ a její oči se na mě usmály.

„Jasný, mami,“ vrátil jsem jí úsměv.

Jak mít vlastní obrázek u komentářů

Zaregistrujte se na stránkách Gravatar.com, připojte si k účtu e-mail, který používáte na MMOzone.cz a nastavte si libovolný obrázek.

Snažte se v komentářích držet tématu, na rozsáhlejší diskuse je vhodnější naše fórum

Page 1 of 0