Maladur – Lov (Povídka)

| 6.9.2019 │ Nezařazené

Další šedej den. Poflakoval jsem se jen tak po městě a snažil se vzpomenout na to, co jsem zase vyváděl včera v noci. Jenže paměť si asi vzala volno a krom rozlámaný židle v hostinci, kde jsem posledních pár týdnů přespával, po mně naštěstí nezůstalo moc nepořádku.

Zašel jsem znova za starým kovářem, jestli náhodou nehledá výpomoc, ale pořád měl zavřeno. Nepamatuju si, že by byl někdy takhle dlouho pryč. Když jem byl na odchodu, měl jsem takovej divnej pocit – jako kdyby mě někdo sledoval. Otočil jsem se. V okně se zvolna pohnula záclona.

„Je tam někdo?“ zavolal jsem a nespouštěl oči z okna. Odpovědí mi bylo ticho.

Ještě chvíli jsem hypnotizoval kovářovo okno. Začínal jsem mít pocit, že mě někdo z útrob toho domu sleduje. Je ukrytej v přítmí a vyčkává. Docela mě to začalo nahlodávat, a i když jsem měl v kapse pár paklíčů, neodvážil jsem se (nebo spíš jsem si nedovolil) zámek otevřít. Poslední pohled do (možná) prázdného domu a otočil jsem se.

„Pohni se a tvoje srdce ochutná, jak kvalitní ostří se tu ková!“ zaskočila mě postava s kápí a jasně ženskými rysy a sametovým hlasem.

„Klídek,“ zvednul jsem ruce na znamení, že opravdu nemám v úmyslu zjišťovat kvalitu práce mistra kováře.

„Cos tu chtěl? Proč čmucháš kolem Aedricova domu?“

„Tak starej Aedric si najmul osobní stráž, hm?“ snažil jsem se odvádět pozornost od mých rukou, pomalu se blížících za hlavu.

„Ještě jednou a naposledy se zeptám… co jsi tu dělal?!“ Tajemná ochránkyně právě dala najevo mírné znepokojení (nebo i obavy).

Ideální chvíle pro mě. Bleskurychle jsem pravou rukou uchopil rukojeť dýky, kterou jsem měl v pouzdře pod kapucí a levou prudce srazil meč stranou od mého (zatím ještě) tepajícího srdce.

„Do toho,“ vyštěknul jsem na ní a vyhnul se dobře mířené ráně mečem, „ti nic není!“ Jenže holka byla mrštná jako kočka!

Ladným pohybem mi uchopila zápěstí pravé ruky a svižnou otočkou mě donutila v bolestech upustit dýku na zem. Následoval parádní provaz, což jí otevřelo netušené možnosti a taky jednu ránu pod pás (a přímo do černýho).

„Chlapi!“ odplivla si a ještě si vychutnávala tu pulsující bolest, která mě dostala (potupně) na kolena. „Příště sleduj moje ruce,“ vyskočila a neodpustila si dobře mířený kop do mé třesoucí se brady, „a ne můj hrudník!“

Svalil jsem se na zem, schoulenej do klubíčka bolestí. Zdá se, že jsem tuhle holku podcenil.

„Takže?“ namířila mi špičku meče na krční tepnu a sundala si kápi. „Bude pán už odpovídat, nebo…“ nedokončila větu a já už se pomalu začal zvedat, aby ji nenapadlo dávat mi další lekci slušnýho chování.

„Já,“ soukal jsem ze sebe. „Já… omlouvám se za tu dýku,“ posadil jsem se, nohy roztažený, neschopnej jakýhokoliv dalšího pohybu (nebo jsem si to alespoň myslel).

„Omluva,“ zazubila se a ukázala svý nádherný zuby, jako bílý perly navlečený na nitce, lemovaný rudou stuhou, „se přijímá!“ a mrštila dýkou s takovou přesností a razancí, že jsem (nevím sám jak) nadskočil a v mžiku byl na nohou. Dýka se zakousla asi palec od rozkroku (ta holka po mně jasně jede!).

„Chtěl jsem se tu jen zeptat na práci, to je všechno.“ Prohlížel jsem si její tvář. Měla v obličeji vznešené rysy, a přesto hlidala kovářův dům?

„Fajn,“ udělala krok ke mně. „V tom případě můžeš zase jít, Aedric žádné učedníky ani pomocníky nehledá.“ Při vyslovování posledního slova na něj dala patřičný důraz, aby to došlo asi i mně.

„Tak já asi půjdu…“ zatínal jsem zuby bolestí při každém kroku, ale už to nebylo tak hrozné. „A kdyby přeci jen,“ její pohled mi naznačil, že asi žádné „přeci jen“ v dohledné době nebude. Odpajdal jsem tedy pryč.

„Tebe si pohlídám,“ řekla za mými zády jen tak do větru a zmizela v uličkách města.


Hostinec U Bílého vlka zel prázdnotou. Jen hostinskej Igram a jeho věčně opilá dcerka Thalssa mě vyhlíželi už ode dveří (a nebylo to radostí).

„Ale, ale, kdopak se nám to vrací domů?“ začal hned Igram. A jeho dcera nezůstala moc pozadu.

„Hmm, podle chůze bych řekla, že to byla divoká noc ve stájích, co?“ smála se křaplavým hlasem a do toho občas škytla.

„Hele, tu židli samozřejmě zaplatím. Ale nejdřív bych se rád něčeho najedl a napil.“ Moje žádost se nesetkala s pochopením.

„Jó? Tak ty by ses rád najedl?“ funěl hostinskej, kterej byl tak tlustej, že už v hospodě musel zůstávat, jelikož by nevyšel dveřma ven. „A co peníze, ty máš?“

„Jasně že nemá!“ zapotácela se Thalssa a dřepla si do křesla u krbu. „Poslední utratil za noc s tou courou chlupatou.“

„Ahh, tak moje milovaná Nariba to vymňoukala kde mohla,“ povzdechnul jsem si nad přirozenou ženskou upovídaností.

„Dokud mi tady na tom stole,“ ťukal do desky tlustým prstíkem Igram, „nezazvoní zlaťáky, tak nedostaneš ani vodu!“ 

Tak tímhle by mohl dnešní povedenej den klidně skončit, jenže osud tomu chtěl jinak. Do putyky vešli tři hosté a jen krátce si pohledem změřili hostinskýho s jeho dcerkou. Potom se jejich oči upnuly na mě. A ten divnej pocit byl zpátky. 

„Hospodo!“ zařval nejvyšší z nich na celou místnost. „Jídlo a pití pro tři.“

„Jak si pánové ráčí přát,“ slintal úlisně Igram a dovalil svůj břich až ke stolu, u kterého se všichni tři usadili. „Měl bych tu výborné červené víno z dovozu, křupavé kuřátko a dokonce i jedno selátko nadívané.“ Co s tím chlapem dokážou udělat prachy.

„Jestli můžu radit,“ zakymácela se nad jejich hlavami Thalssa, „máme výborné pivo. Široko daleko tak dobré nenajdete,“ a svalila se v deliriu do náruče druhému z nich, který byl od pohledu nejmladší. Muž se jen pousmál a políbil ji na čelo.
„Jestli je tahle holka v ceně, pak nám naražte celý sud!“ plácnul ji po zadku třetí, nejstarší z cizinců. Měl takový zvláštní přízvuk, ale nedokázal jsem si jej zařadit.

„Náš host,“ pousmál se hostinský a dopřál hostům nepěkný pohled a černé zuby, „náš pán.“

Jelikož bych nedostal ani jídlo a pití a už vůbec ne pokoj na přespání, otočil jsem se na patě a šel pryč. Když jsem míjel stůl s cizinci, jeden z nich se mi upřeně podíval do očí – já okamžitě uhnul pohledem.

„Jdeš někam?“ zahřmělo za mnou a ač jsem nechtěl, zastavil jsem se. „Myslím, že se od někud známe.“

„Ale… to je… nejsem si jistý,“ drmolil jsem a čekal na vhodný okamžik zmizet.

„Nejsi náhodou z Balmory, hm?“ zvedl se ten nejmladší a položil mi ruku na rameno. „Určitě jsi to ty. Dunmer s očima jako žhavý uhlíky, co dokážou spalovat jen pohledem.“ Jemným stiskem, který mi málem rozlámal kůstky v rameni mi bylo naznačeno, abych přisedl.

„Tenhle je naším hostem,“ zahulákal největší na hospodského. „Dones mu taky něco.“

„Služebníček,“ ukláněl se Igram. Ale v očích mu byla vidět neochota.

„Takže… odkud že se to známe?“ hodil jsem tázavý pohled na mladíka s pevným stiskem.

„Balmora… Ebonheart… a teď jsi tady. V téhle díře, kde sis asi myslel, že už tě nenajdeme, co?“ vložil se do řeči nejstarší cizinec, ale ihned byl umlčen gestem toho prvního.

„Rádi bychom s tebou probrali jednu záležitost,“ naznačil úsměv (nebo spíš úšklebek) mladík. „Tvoje rodina nám… řekněme dluží něco, co máš momentálně u sebe ty.“

„Cože? Já?“ vyhrknul jsem a rychle začal listovat v paměti (a taky rychle skončil, jelikož většina stránek byla prázdná).

„Nebudeme tě teď zatěžovat myšlením. Najez se a napij. Pak celou věc dořešíme. Beztak musíme počkat na posledního z naší skupiny, který se… zdržel cestou.“ Cizinci se pustili do jídla a víc už nepromluvili.

Seděl jsem tam s nima a občas letmo pohlédl každému z nich do očí, které ale měli sklopené, jak hodovali nad stejným jídlem, do kterého se mě moc nechtělo. Spíš jsem si dával jen pivo a usilovně přemýšlel, s kým bych mohl mít nevyřízené účty (a mimo to taky vzpomínal na krásnou neznámou).

Během jídla se hospoda začala plnit místními a cizinci začali dávat najevo, že nejsou z jejich přítomnosti zrovna dvakrát nadšeni. Zaplatili a rozhodli se odejít.

„Až skončíš, najdeš nás venku,“ řekl mým směrem ten starý.

„A nenech nás dlouho čekat,“ dodal mladík s tím, že mu při slově „čekat“ sjela ruka na jílec meče.

„Jen dopiju poslední pivo a jdu,“ zalhal jsem a v hlavě se už rýsoval plán na útěk. Sice mou jedinou nadějí byla městská stoka, ale pořád lepší, než chladnej hrob.

Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Opravdu byli tak hloupí a mysleli si, že za nima dojdu a nechám se okrást nebo snad zabít? Smál jsem se celou cestu, co jsem skrz hospodskou latrýnu proklouzl (a že to svištělo po těch ho… no, víte čem) do sítě kanálů. Do tohohle smradu by nevlezla ani krysa, říkal jsem si pro sebe, jelikož jsem zatím na žádnou nenarazil.

Naprosto neomylně jsem proběhl spletencem chodeb, až mě to samotného zarazilo, protože si nepamatuji, že bych tudy kdy šel. Zrezlá mříž se naštěstí dala snadno vykopnout, a tak mi už nic nestálo v cestě na čerstvý noční vzduch. 

Možná to bylo tím pivem na lačno, možná to byla láska, ale já zase myslel jen na ni. Její smaragdově zelené oči, hluboké tak, že bych se v nich celý utopil. Na ty zářící zuby, a hlavně ten šibalsky sladkej úsměv, když mě nakopla…

„Vypusťte psy!“ ozvalo se najednou někde z dálky a moje poblouznění bylo pryč.

„Nebude daleko, běžte k lesu!“ zazněl rozkaz a já poznal ten prazvláštní přízvuk v hlase. Nezbývalo mi než utíkat vpřed – do lesa.


Nikdy jsem tak rychle neběžel. Vůbec jsem netušil, kde se to ve mně bralo, ale opět jsem prokličkoval houštím a proběhl mokřady bez jediného zaváhání. Pokud tohle bylo ono pověstné štěstí, co když se unaví, sedne i na mě, pak muselo být za dnešní den sakra unavený.

Jak jsem běžel, slyšel jsem štěkot psů blíž a blíž. Taky dusot koňských kopyt, ale naštěstí je zdržely bažiny, takže museli kousek objíždět. Necítil jsem žádnou únavu. Spíš jako by mě něco do toho lesa táhlo. Jako bych tady už někdy byl a věděl, že tu najdu něco, nebo někoho, kdo mi (snad) pomůže.

„Už ho vidím!“ řval mi za zády jeden z cizinců a začal pobízet koně k větší rychlosti.

„Nechte, ať ho psi srazí na zem a znehybní. Ale chci ho živého, jinak mi zaplatíte vlsatní hlavou!“ burácel hlas zřejmě čtvrtého cizince.

Nesnažil jsem se ani ohlížet. Prostě jsem běžel tam, kam mě to táhlo. A za okamžik jsem zjistil, že jsem se sám lapil do pasti. Přede mnou se prudce zvedal svah, který následně přecházel v příkrou skálu. To samé po stranách – nebylo úniku.

„Máme ho!“ radovali se za mnou a psi už byli téměř na dosah. Jen se zakousnout.

Běžel jsem už jen ze setrvačnosti, dokud jsem nenarazil na skalní stěnu, ve které byla nějaká zapomenutá svatyně. Zíral jsem na sochu muže s jelení hlavou, držicí oštěp a po boku mu stál mohutný vlk.

„Hircine,“ zašeptal jsem zcela bezprostředně. Krev mi náhle ztuhla v žilách. Stihl jsem se ještě otočit a viděl jsem, jak psi s kňučením a staženými ocasy utíkali pryč. Pak jsem upadl v nemilost svému prokletí… i když někteří tomu říkají požehnání… z kořisti se náhle stal lovec.

Co se dělo pak, vím jen z vyprávění. Paměť mě opět opustila, ale prý jsem prošel divokou proměnou a roztrhal tři z těch cizinců na kusy. Čtvrtý pak raději utekl, na rtech výhrůžky a ostrá slova.


Když jsem se probral druhý den, myslel jsem si, že jsem mrtvý… a v nebi. Nade mnou stál anděl s tím nejkrásnějším úsměvem. Smaragdovýma očima si mě prohlížela a ošetřovala moje rány. Později mi řekla o Aedricovi, jejím otci a také o cizincích, kteří si přišli pro něco, co mám prý v sobě.
Moc jsem tomu nerozuměl, ale pochopil jsem, že máme společný cíl. Ti cizinci unesli jejího otce a matku, která se později pomátla, zamknuli v domě pod silným kouzlem, které by ji zabilo, jakmile by dům opustila.

Mým prokletím byla přeměna ve vlkodlaka, kdy potřebuji někoho, aby mě vedl – abych nebyl jen krvežíznivým monstrem.

Mým požehnáním byla ona, Ayra, která mi konečně dala smysl života a pro kterou bych šel i do plání Oblivionu.

Společně jsme byli na stopě čtvrtého cizince, který se vydal spěšně do Cyrodiilu. Na jednu stranu jsem toužil dostát spravedlnosti a pomstít smrt kováře. Na druhou stranu jsem chtěl zjistit více o tom, co se ukrývá uvnitř mého těla. Ve skrytu duše jsem cítil, že to bude něco, co asi změní můj život. Ale nedokázal bych žít bez toho, abych se dozvěděl pravdu.

Ayra a já jsme se vydali na cestu, ze které se možná vrátí jen jeden. Ale i tak stojí za to po té cestě jít. 

Snad v Cyrodiilu najdeme odpovědi na naše (spíše moje) otázky.

Jak mít vlastní obrázek u komentářů

Zaregistrujte se na stránkách Gravatar.com, připojte si k účtu e-mail, který používáte na MMOzone.cz a nastavte si libovolný obrázek.

Snažte se v komentářích držet tématu, na rozsáhlejší diskuse je vhodnější naše fórum

Page 1 of 0